63 - 62 - 61 - 60 - 59 - 58 - 57 - 56 - 55

Srpen 2012

Původně měl bejt název článku "nežer furt" ... teď to ale vidim na tuny čokolády, antidepresiva nebo mašli.

30. srpna 2012 v 23:08 | Kellie |  Diary
Víte, já měla napsaný takový pěkný článek o tom, jak je dneska všechno fajn a že jsem jela busem a byli tam dva hoši a neustále na mě volali "čičííí..čičííí".. a "slečno.. ste krásná, slečno" a že jsem z toho měla super náladu a všechno mi přišlo tak strašně fajn.. a že sem si koupila novou řasenku a tužku na oči.. jen že sem byla donucena dneska sníst tiramisu, ale že to vyběhám a bude to zas dobrý.. :D

jenže asi tak v polovině tohohle těžce retardovaného článku na mě na netu vyskočil rozvrh pro rok 2012/2013 .. lidi, já snad začnu doufat, aby přišel ten konec světa..nezlobte se na mě, ale v Sextě (druhák) mít 3x tejdně 9 hodin a ty zbylý dva dny 8? doprčic, takovejhle rozvrh nemá ani maturitní ročník.. je mi z toho dost zle.. a to mám ještě jednou tejdně doučko z matiky, frájiny a fyziky... a jednou tejdně fotoklub.. a to chci ještě pravidelně chodit běhat, plavat a kdesi cosi.. JAK?! To nemám ponětí, jak tohle budu zvládat a stíhat.. a nemluvim už vůbec o tom, že jsem dojíždějící..

Jo. Super. Řekněte mi někdo, že ste na tom hůř, třeba mě to nebude tolik bolet. Haha.


facebook ruined our life.

29. srpna 2012 v 1:56 | Kellie |  Myšlenky
Ano lidi, jsou dvě hodiny ráno, před chvilkou jsem přišla domů a ačkoliv to nikoho z vás vůbec asi nebude zajímat, musim se k něčemu tak trochu vyjádřit a tak trochu se vypsat..

Přišla jsem na facebook a narazila na rozhovor evidentně asi vedený v chatu, který byl zveřejněn jednou mojí spolužačkou. Byl to rozhovor s jejím teď už expřítelem, se kterým se před nějakou dobou rozešli. Odkdy se doprdele (sorry) zveřejňujou takovýhle věci na internet? Odkdy se z nás stala doháje taková IT generace, která si nedovede vyříkat věci z očí do očí a řeší je veřejně na internetu, před dalšíma nejmíň 300 lidma??? A nemluvim už vůbec o tom, že ti dvá byli spolu tři roky, všechny nás krmili tím, jak se milujou, jakej budou mít barák a děti a kdesi cosi.. a takhle uboze se to pak řeší? Ještě měsíc po rozchodu? Sakra cože?! Takhle do ráže už mě dlouho nic nedostalo.. co do ráže.. tohle je spíš smutný, než k vzteku.. kdyby si vyříkávali věci přes chat.. no budiž, to je každýho věc.. ale vyříkávat si to a pak to zveřejnit? neni to trochu ubohý?

Za chvíli budem používat HTML k tomu, abychom se chytli za ruku, dali si pusu.. budem dělat děti přes fuckbook. Achjo.

Tvé svědomí, tvůj smích i pláč.. ty víš, co já jsem zač:)

28. srpna 2012 v 18:55 | Kel.) |  Myšlenky
Včera večer jsem se po roce sešla se svými spolužáky ze základky. Zbyli jen dvá, kteří nedělají, že mě nevidí a scházejí se se mnou. Jeden z nich byl moje první velká dětská láska.. byla jsem do něj blázen pět let. Přijde mi to, jako by to bylo už někdy v minulém životě =D.

Zvláštní je, že tyhle staré lásky nikdy úplně neumírají. Po roce, co jsme se nevídali jsme šli v noci po ulici a povídali jsme si, jako bychom tu spolu byli celý život. Pořád si důvěřujem, pořád si řekneme věci, které bychom nikomu jinému neřekli. Byl mě doprovodit domů a já sem si v duchu říkala "do hajzlu, kdybys nebyl zadanej, tak bych neměla problém se znovu zamilovat." Jo. Já se můžu zamilovat přesto, že je zadanej, ale to neni moc bezpečná varianta.. co vám budu vykládat. Takže jsem odcházela domů se strašně nádhernejma pocitama a vypovídaná jako už dlouho ne.

Zvláštní, jak k někomu ztratíte vztah, když ho nevidíte měsíc a s někým se nemusíme vidět rok a přitom si stále budete mít tolik co říct.. najdete tolik společného ve vašich životech. On pro mě nikdy nebude představovat nějaký omyl nebo zkrat.. ať už se to týče mé staré dětské lásky nebo veškerý tý důvěry, kterou jsem mu dala.. zvláštním způsobem v posledních čtrnácti dnech objevuji staré vzpomínky, staré zážitky.. vždycky si vzpomenu na nějakou příhodu, na nějakou chvíli, nějaké odpoledne a řeknu si " Hele. Jo. To jsem byla šťastná." .. jenže člověk si veškerého toho štěstí v tu chvíli neváží, bere ho jako samozřejmost... dokud ho neztratí.


Nikdy se nic neděje. Nejsou žádné obyčejné chvíle.

26. srpna 2012 v 22:09 | Kel.) |  Myšlenky
Víte.. občas přijde někdo, kdo vám začne trochu měnit pohledy na určité věci. Strávila jsem víkend s Barčou.. ona je člověk, se kterým se znám téměř od narození a který vedle mě vždycky stál.. vychodily jsme spolu školku, základní školu a za týden začneme šestý ročník gymplu. Někdy v osmé třídě jsem o ni víceméně přišla..přišla mezi nás třetí, která když jsem odjela na týden na ME v tanci asi využila situace a od té doby byly spolu ony dvě.. já jsem si tenkrát řekla, že Barču nechám jít a že si jednou najde cestu zpátky.. našla. Po dvou letech, ale koncem června se všechno vrátilo do starých kolejí.Ale to je jiný příběh a já jsem chtěla psát úplně o něčem jiném.

Tu holku mám tak strašně ráda pro její nepředvídatelnost.. ona umí naprosto neuvěřitelnou věc, kterou dneska jen tak někdo nemá.. chce se smát? směje se. Chce brečet? brečí. Dostane chuť tě obejmout? Uprostřed věty ti skočí kolem krku a začne tě objímat. Víte, to je naprosto dokonalá vlastnost.. ona žije pro okamžik. Ona žije pro to, co je TEĎ a TADY. Tohle umí jen málo lidí, já sama to neumím a jsem z její spontánnosti občas strašně zmatená, protože bohužel na tolik upřímnosti od lidí nejsem zvyklá.

Viděly jste film POKOJNÝ BOJOVNÍK? Podívejte se na něj. Věřte mi, stojí to za to a člověku to strašně moc řekne o postoji k životu a ke svým cílům. Je to neskutečně geniální a přitom nenásilná záležitost. :) Ten film mi Barču připomněl a musím o něm pořád přemýšlet.


smajlík:)

25. srpna 2012 v 16:01 | Kellie |  Diary
Zdravím Vás,
dneska to nebude nic extra dlouhého a hlubokého.. teď jsem skoro celý víkend s kamarádkou, protože naši odjeli na vodu:) Dneska dem na koncert a už včera sme byly asi do tří do rána venku. Jsem strašně utahaná, vstávaly sme v devět, protože jsme museli někam jet.. odpoledne sem si byla lehnout a přijdu si ještě unavenější než předtim.. možná se budu muset trochu víc najíst, protože to nedávám..

..každopádně dneska sem se konečně zbavila čísla 61 na váze... měla jsem strašnou radost, když mi tam skočilo 60,6 :) teď už budu mířit za čísly s pětkou na začátku a nehorázně se na to těšim, protože taková čísla už jsem neviděla tak dva roky:). Oběhnu si vás zítra.. pokud ještě budu naživu =DD.


Papírový draky, slunce, hory, mraky, umět chtít to, co mám, poznat, když se mýlím, opustit v tu chvíli pro neznámé to, co znám...

23. srpna 2012 v 19:31 | Kellie |  Diary
Jsem doma týden a dneska mi bylo doma řečeno, že už abych zas odjela.. že neustále jenom ležim doma a nic nedělám..(jen tak mimochodem minulý týden mi bylo vyčítáno, že furt někde jsem a nejsem vůbec doma).. a pak mi mamka řekla že jsem tlustá a ať se sebou něco dělám.. aha, ještě před třema dněma šílela, co se mnou je, že nějak hubnu a musela sem jíst přesně to, co mi dala.. miluju pokrytectví, já ti ukážu tlustá..:) Tak jsem si postěžovala a hned je mi líp =D.

Někdy se člověku stane, že přes nové přátele zapomene na ty staré. Před dvěma lety jsem začla jezdit na Vysočinu.. vždycky na celé prázdniny a jinak pokaždé jednou za měsíc. Tenkrát jsem tam poznala N. a H. a stali se z nich mí nejlepší přátelé.. mám tam i velkou část mojí rodiny a je mi tam dobře. Došla jsem k závěru, že můj opravdovej domov je tam. Víceméně jsem se s tím netajila, že to tak je a lidi tady to tak nějak brali.. někteří se na to netvářili, ale vzali to.. hodně jsem se s nimi ale vzdálila a nikdy by mě nenapadlo, že by to bylo kvůli tomu, že tíhnu ke svému "druhému domovu". Poslední dobou, když mi nebylo zrovna do smíchu se na mě nikdo z mých místních přátel nevykašlal.. ty lidi mě potkávali a ptali se mě, co se stalo, aniž bych jim cokoliv řekla. Jeden můj kamarád za mnou přijel domů..a povídá mi "tak a teď mi řekni, co se stalo".. já na něj nechápavě koukala a řekla jsem mu, jako jak to myslí? Kdo mu řek, že se něco děje? A on mi odpověděl "tys mi to řekla." .. Ale nééééé, já ti přece nic neřekla, co kecáš! ... "Stačí se ti podívat do očí a vím, že se něco děje." ... v tu chvíli mi došlo, že já skrz svojí milovanou Vysočinu zapomněla na místní lidi, kteří mě mají a vždycky měli rádi.. že jsem šla úplně jiným směrem za něčím, co jsem měla 170 km daleko a přitom to samé jsem měla tady, ale neviděla jsem to.. teď si přijdu, že všem těm lidem hodně dlužím..a strašně si vážím toho, že přes tohle všechno mě zvou na úplně všechny akce co pořádaj u sebe doma, říkají mi, jak mě rádi uvidí a chtějí se mnou chodit ven..

je to zvláštní pocit, když vám někdo říká, že vás má rád.

Poslechněte si tu písničku.. ale poslouchejte hodně srdcem.. vžijte se do toho textu.. tohle je podle mě umění.


JÍDLO:
snídaně: 5 švestek, sklenice vody
svačina: XXX
oběd: pár opečených brambor ve slupce, plátek sekané
svačina: hrst arašídů
večeře: dvě malé topinky s rybí pomazánkou, pár kuliček hroznového vína
pití: voda, 2 l zeleného čaje

POHYB:
chůze cca hodinu
20 min ZUMBA
KALANETIKA

..chtěli jsme mít všechno stejný, srovnaný a samozřejmý.. zůstali jsme sami, šediví a zlomený... :)

22. srpna 2012 v 19:53 | Kellie |  Diary
Omlouvám se, že jsem od neděle nepsala. Nějak jsem nevěděla o čem a neměla jsem čas ani chuť.
Mám obrovskou chuť do hubnutí..mnohem větší, než předtím. Co jsem přijela, každý ze známých, kdo mě vidí se mě ptá, jestli jsem nezhubla a že mi to moc sluší. Dneska mě při cestě z autobusu zastavil kluk a zeptal se mě, jestli mám facebook. Nedala jsem mu ho, ale byl to legrační pocit:). Zvláštní je, že mi všichni říkají, jak jsem zhubla, ale na kilech to vůbec nejde znát, to si přijdu, že spíš přibírám. Dokonce, co mě potěšilo nejvíc, v neděli za mnou byl jeden kamarád. Ten kamarád mi před dvěma lety naférovku řekl, že jsem tlustá.. po dlouhé době jsme spolu byli a slyšet od něj, že jsem zhubla a tyhle věci.. řeknu vám, já jsem si přišla, jako bych vyhrála.



..kolikrát potkáš svý starý nápady.. sny co jsi ztratil a lidi cos znal..proč se ohlížíš, nedbáš svý zásady..

19. srpna 2012 v 23:51 | Kellie |  Diary
... co bylo, bylo.. vždyť život jde dál.

Má cenu se zastavovat a přemýšlet nad něčím, co je pryč? co odešlo? Má cenu vzpomínat?

Nemá to vůbec žádný smysl a přesto to všichni děláme. Proč to děláme, vždyť to povětšinou tak hrozně bolí... ptám se.. už víc jak týden pořád a pořád dokola.. prohlížím si fotky, pročítám si zápisy v deníku, poslouchám písničky.. dokonce včera ačkoliv jsem si vylila mozek jak prasátko, jsem přemýšlela nad tím, co bylo.. nad tím, že je to vlastně zase jenom na mně, jak všechno bude.. že je jenom na mně, jestli N. dám další šanci, jestli se vrátím o krok zpátky či udělám krok napřed.. vždyť já přijdu k sobě do pokoje a první co vidim je to, jak u nás byla v červnu na víkend.. první co vidím je ona sedíc u mě na posteli.. první co chtě nechtě slyším, je náš smích, který nebral konce.. když přijdu k nám na zahradu a vidím náš plot, vzpomenu si jak jsme ho spolu natíraly a tak se vyblbly.. bylo to tak pěkný, mělo to skončit? Na druhou stranu všechny ty lži a intriky? ... já vážně nevím.

Narazila jsem na citát "někdy je třeba se vzdálit, abychom viděli, kdo se k nám vrátí" ... která z nás se vzdálila?


Arakain- Ztráty a nálezy .. píseň ze které pochází nadpis. Hudba na které jsem vyrůstala.

Vášně a jiná bláznovství... Fotografování (01)

18. srpna 2012 v 10:52 | Kellie |  Obdivuji
Myslela jsem, že by nebylo špatné odhalit vám tu kus mého já. Aspoň malou součást toho, kdo jsem a hlavně co miluju. Každý máme věci, bez kterých bychom se asi neobešli, lidi, které obdivujeme.. některé věci jsou třeba bláznivé, ale zbožňuji je :) budu je zde ukazovat postupně jednu po druhé :)

1. FOTOGRAFOVÁNÍ, FOTOAPARÁTY, FOTOGRAFIE, GALERIE, PHOTOSHOP, MODELING, EXTRAVAGANCI...

Tenhle koníček je asi to nejsilnější, co mám.. miluju svůj fotoaparát, říkám mu Ben a je se mnou vlastně všude. Nenávidím bezduché cvakání..ano, když jsem někde na výletě a nemám čas si s tím vyhrát, tak je to něco jiného :) Nemám ráda neoriginalitu a umělost.. ze všeho nejraději fotím lidi a občas, když se naskytne něco neobyčejného v přírodě, tak i přírodu.. :) Mám ráda fotografie od Jana Saudka a momentálně sleduji práci Natálie Lehmanové, což je mladičká fotografka u níž jen málokdy člověk najde "špatnou" fotku. Inspiraci ráda sbírám na DeviantArt, kde mám i vlastní galerii a ráda si prohlížím časopis Elle. Možná časem přidám i něco z mé vlastní fotografické tvorby.


Krok. Dva. Tři.

17. srpna 2012 v 23:25 | Kellie |  Diary
Zdravím Vás, :)
omlouvám se, že tu teď netrávím tolik času.. nechci o ničem přemýšlet a nechci si dávat k myšlení příležitosti. Neustále někde jsem s kamarádkou nebo pracuju nebo cvičím.. prostě musim pořád něco dělat, aby ty věci z posledního týdne a půl tak moc nebolely :). Cítím, že to začíná být lepší, pomalu a jistě začínám chladnout. Díkybohu za to, slz už bylo víc než dost, mám pocit, že bych tim zalila celou naší zahradu =D. Ba ne, trochu přeháním, ale musím si to nějak odlehčit.